Mé „revolučně sametové“ paměti (4)

neděle 8. listopad 2009 08:43

Škatule se rozhýbaly. Prý to byl podobný přesun majetku jako po Bílé hoře. Pouze do některých kapes. A se zákony, které evidentně schválně pokulhávaly za vývojem událostí… Staré křivdy byly nahrazený novými. Jenže opět lze na vše pohlížet z různých úhlů pohledu…

Bydlel jsem v domě v centru města, byt jsme získali výměnou za náš malý družstevní byt. Po revoluci u nás zazvonily dvě stařenky, že by si rády prohlédly svůj bývalý domov. Rád jsem je uvítal. Hodně se však změnilo. Čmoudící kamna nahradilo topení přes plynový kotel, za své jsme nechali vyvložkovat komín, provedli kompletní obnovu elektrického vedení, předělali koupelnu, podlahy… Stařenky vypadaly mírumilovně. Po Únoru jejich otec dům věnoval bezúplatně státu a co se dá, to se už nevydá… Nakonec, co by dělaly se starým domem? Vzápětí je však příbuzní přesvědčili, aby si majetek nechaly vrátit a obratem ho prodaly k podnikání. Tím jsme měli založeno na průser – na rozdíl od sousedních domů, kde se žádný původní majitel nepřihlásil. A tak jsme se raději stěhovali. Opět do „družstevního“ s patřičnými doplatky. I když nový majitel byl férovej a dal nám nějaké odstupné. Přesto jsem měl pocit, že nám bylo vzato něco, co jsem neukradl…

Pamatuji si, jak mého tátu celý život žralo, že jejich panelový dům v celé sídlištní ulici byl jediný družstevní. Ostatní byly „státní“; příznivci režimu (policajti, estébáci, vojáci, cikáni a funkcionáři) je dostávali – na rozdíl od družstevních bytů – zcela zadarmo. Podle toho se k nim chovali. Takže jediní družstevníci pečovali rovněž o okolí domu, chodili na brigády a zejména vše platili ze svého. „Sousedům“ za symbolický nájem pomáhal bydlet stát! Po revoluci družstevní byty zůstaly družstevními byty. A ty státní převzalo město. Nechalo udělat kompletní výměnu oken i dveří, nahodilo a zateplilo omítku, upravilo chodníky… A nájemníci se nyní bouří, že by museli za svůj státní byt zaplatit dvě stě tisíc, aby ho dostali do trvalého užívání. Je to opravdu hrozná suma, zejména když se uvědomíme, že podobný byt se v Hradci Králové prodává za tržní hodnotu dva miliony a víc…

Proto se divím, že nájemníci, kteří bydlí i dvacet let po revoluci ve státních či soukromých domech za hubičku, se neustále diví, že se jim neustále „řízeně“ zvedá nájem. Chápu; když celý život platili 199, - Kč za kompletní služby, je to pecka! Kdybych byl však majitelem domu, určitě bych to viděl jinak… Staré křivdy byly nahrazeny novými. Ale tak to v revolučních časech bývá. Někomu všechno, druhému nic. Určitě mě však neobviňujte ze závisti; k té mám fakt daleko. S čistým štítem a s určitou vyrovnanou bilancí pro všechny však listopad 1989 a roky následné nezačal.

Shodou okolností mám dosud chatičku za městem na cizím (vráceném) pozemku. Platím nájem, chata je zcela oficiálně moje se všemi příslušnými doklady, pozemek však nikoliv. Vlastní ho dvě sestry, které se dosud nedohodly, zde vše prodají, či nikoliv. A pokud se párkrát dohodly, cena byla tak neuvěřitelně vysoká, že jsem jen svěsil uši a poděkoval. Přesto jsem za revoluční změny rád. Pouze s jistým ironickým úšklebkem…
Milan Lajdar

Poslední články autora

Počet příspěvků: 1, poslední 8.11.2009 13:24:08 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Milan Lajdar

Milan Lajdar

Co přinese život...

Zajímá mě kde co, ale zejména mezilidské vztahy a kultura.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.