Už nikdy (nebudu pěstovat) žádný kytky…

pátek 12. únor 2010 09:13

Chodím po obchodech a ze všech stran se na mě sype semínkový nátlak. Něco v tom smyslu, že stejně – přes sníh, mráz a vichřice – přijde jaro. A když jaro zahučí, všechno to vypučí…

Vloni jsem pln optimismu zakoupil kvalitní hlínu i několik rostlin. Například popínavé růže s kořeny v jutovém obalu. Nikam se však nepnuly; skomíraly zaživa. A to jsem je pravidelně hnojil, kypřil půdu a otáčel ke sluníčku. Pak mi někdo poradil, že koupená hlína není to pravé. Nejlepší je prý přírodní od krtka. Tak jsem běhal na louce za sídlištěm „u trati“ a do kyblíku házel hlínu z krtčích hromádek. Dopadlo to podobně. Na obalu se semínky se na mě vždy smějí krásné a barevné kytky. A i když jim dám veškerou péči, kvalitní nakypřenou hlínu a málem je ze zoufalství zalévám i rumem, aby měly tu nejlepší péči, vždy mi vylezou z květináče akorát takové tenké nitky, které záhy uschnou. Že bych se snad na ně blbě díval? Nebo se mě rovnou leknou a raději nevyraší?

Jenže znáte to blbý lidský snažení… Kdybych byl pesimista, předem si zdůvodním, že mi stejně nic z hlíny nevyleze a raději budu koukat z okna a s jarem pozorovat mladý holky v minisukních. Jenže my, blbí optimisti, se furt o něco snažíme, i když to je předem odsouzeno k průseru.

„Musíš koupit už kytku hotovou. Vyrostlou,“ poradil mi kamarád.
Koupil jsem tedy nedávno kytku, která byla již před vypučením ukrytá v cibuli. Obal opět ukazoval, že každému majiteli z toho vyroste nádherná rostlina. Modrá a rozkošatělá. Mně však z toho vylezlo takové fialové průhledné nedochůdče, které zvadlo dřív, než stačilo zavonět. Ze všech kytek, které jsem dosud s nadšením pěstoval, mi vždy zůstane akorát dominantní špejle, kterou k nim zapíchnu v tajné naději, aby udržela bujné a rozkošatělé květenství, které údajně každému vykvete. Proč mně ne?

A pak jdu po městě a z každé skuliny mezi betonem a asfaltem se na mě zubí nějaká kytka, která tam úspěšně raší a roste, i když by teoreticky v těchto podmínkách nikdy neměla vyrůst. A otřepe se, i když ji omylem přejedu autem nebo na ni šlápnu. Všechno možný mi roste a bují i na chatě, ačkoliv se moc snažím, aby v určitých místech nerostlo vůbec nic. Je to nespravedlivý – ten život. Možná však, stále nepoučen, ještě jeden pokus udělám. Zasadím si do květináře kopřivu, která normálně vegetuje i na shnilé bramboře. Držte mi palce; sám jsem zvědavý, jak opět Mičurin Lajdar dostane obrazně řečeno „s jarem přes držku“…
Milan Lajdar

Poslední články autora

Milan Lajdar

Milan Lajdar

Co přinese život...

Zajímá mě kde co, ale zejména mezilidské vztahy a kultura.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora