Už nikdy (nebudu pěstovat) žádný kytky…

pátek 12. únor 2010 09:13

Chodím po obchodech a ze všech stran se na mě sype semínkový nátlak. Něco v tom smyslu, že stejně – přes sníh, mráz a vichřice – přijde jaro. A když jaro zahučí, všechno to vypučí…

Vloni jsem pln optimismu zakoupil kvalitní hlínu i několik rostlin. Například popínavé růže s kořeny v jutovém obalu. Nikam se však nepnuly; skomíraly zaživa. A to jsem je pravidelně hnojil, kypřil půdu a otáčel ke sluníčku. Pak mi někdo poradil, že koupená hlína není to pravé. Nejlepší je prý přírodní od krtka. Tak jsem běhal na louce za sídlištěm „u trati“ a do kyblíku házel hlínu z krtčích hromádek. Dopadlo to podobně. Na obalu se semínky se na mě vždy smějí krásné a barevné kytky. A i když jim dám veškerou péči, kvalitní nakypřenou hlínu a málem je ze zoufalství zalévám i rumem, aby měly tu nejlepší péči, vždy mi vylezou z květináče akorát takové tenké nitky, které záhy uschnou. Že bych se snad na ně blbě díval? Nebo se mě rovnou leknou a raději nevyraší?

Jenže znáte to blbý lidský snažení… Kdybych byl pesimista, předem si zdůvodním, že mi stejně nic z hlíny nevyleze a raději budu koukat z okna a s jarem pozorovat mladý holky v minisukních. Jenže my, blbí optimisti, se furt o něco snažíme, i když to je předem odsouzeno k průseru.

„Musíš koupit už kytku hotovou. Vyrostlou,“ poradil mi kamarád.
Koupil jsem tedy nedávno kytku, která byla již před vypučením ukrytá v cibuli. Obal opět ukazoval, že každému majiteli z toho vyroste nádherná rostlina. Modrá a rozkošatělá. Mně však z toho vylezlo takové fialové průhledné nedochůdče, které zvadlo dřív, než stačilo zavonět. Ze všech kytek, které jsem dosud s nadšením pěstoval, mi vždy zůstane akorát dominantní špejle, kterou k nim zapíchnu v tajné naději, aby udržela bujné a rozkošatělé květenství, které údajně každému vykvete. Proč mně ne?

A pak jdu po městě a z každé skuliny mezi betonem a asfaltem se na mě zubí nějaká kytka, která tam úspěšně raší a roste, i když by teoreticky v těchto podmínkách nikdy neměla vyrůst. A otřepe se, i když ji omylem přejedu autem nebo na ni šlápnu. Všechno možný mi roste a bují i na chatě, ačkoliv se moc snažím, aby v určitých místech nerostlo vůbec nic. Je to nespravedlivý – ten život. Možná však, stále nepoučen, ještě jeden pokus udělám. Zasadím si do květináře kopřivu, která normálně vegetuje i na shnilé bramboře. Držte mi palce; sám jsem zvědavý, jak opět Mičurin Lajdar dostane obrazně řečeno „s jarem přes držku“…
Milan Lajdar

Poslední články autora

Zuzkadobrá rada23:2412.2.2010 23:24:47
Mirek M.Mě taky všechno chcípne.21:0312.2.2010 21:03:44
seniorTO Viktor17:3312.2.2010 17:33:12
seniorTO Viktor17:1012.2.2010 17:10:05
ViktorJežíši, Mičurin a Mendel…16:1612.2.2010 16:16:04
ViktorJó, jó, je to pravda, je to tak…15:5912.2.2010 15:59:47
seniorJe zajímavé14:4912.2.2010 14:49:40
MilanÚžasný termín:13:4112.2.2010 13:41:57
EditaChápu tu frustraci,13:1712.2.2010 13:17:20
Lajdarodpověďi10:4612.2.2010 10:46:50
NaďaNo vida,10:3512.2.2010 10:35:13
NaďaRe: Dotaz.09:5612.2.2010 9:56:12
EvaDotaz.09:5212.2.2010 9:52:59

Počet příspěvků: 16, poslední 12.2.2010 23:24:47 Zobrazuji posledních 16 příspěvků.

Milan Lajdar

Milan Lajdar

Co přinese život...

Zajímá mě kde co, ale zejména mezilidské vztahy a kultura.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.