Že neznáte Mistra Váchala?

úterý 19. červen 2007 14:38

Tak to musíme hodně rychle napravit! Mystik, dřevorytec a písmák Josef Váchal ze Studeňan byl životní samorost, svébytný umělec i trochu smolař. Ve své době opomíjený a zneuznaný podivín. „Pekelnej dědek“, jak se sám nazýval.

- Svět se řítí do ďáblovy řiti, říkával prý Váchal často.
Když pak na stará kolena přece jen trochu té světské slávy mohl urvat, záměrně o ni nestál. Josef Váchal se narodil v roce 1884, zemřel dne 10. května 1969 v domku ve své „komoře“ ve Studeňanech u Jičína. Mezitím proběhly nejbouřlivější dějiny XX. století a jeden trochu ukřivděný lidský život. Psát o Váchalovi nechám povolanějším; velice dobře to umí například Jiří Olič, který připravil knížku Neznámý Váchal - Život umělce (Paseka Praha - Litomyšl, 2000) i další tituly.
Váchal se rád stylizoval do role mystika, ďáblova sluhy a pekelníka, který miloval zejména kouření dýmky a psy. Lidi příliš nemusel. Dost mu v tom rozumím. Určitou spjatost s uměleckým zázemím měl v krvi. Jeho otcem byl Josef Aleš s přezdívkou Lyžec, celoživotní podučitel, bratranec malíře Mikoláše Alše. Váchalovu matku (Annu Váchalovou) si ale nikdy nevzal. Právě nemanželský původ poznamenal Josefa Váchala na celý život. Nezapomínejme, že stále trvalo upjaté 19. století! Mistr Váchal byl samouk. Vyučil se sice knihařem, ale pak se „po svém“ věnoval vlastní (málo chápané) tvorbě. Nebyl ani diplomat, aby se přátelil se správnými a mocnými lidmi od fochu, kteří kormidlovali tehdejší výtvarné umění a samolibě určovali, co je umělecké a vhodné na výstavy a co už nikoliv. Víc se věnoval spiritismu, okultním naukám, mystice a magii. Pár celoživotních přátel sice našel, ale také u nich se bída tloukla s nouzí. Váchal vytvořil mnoho dřevorytů, ex libris i osobitých knih, které však měly jedinou smůlu: psal a tiskl je sám v počtu několika málo výtisků. První a jediná manželka mu zemřela po devíti letech bezdětného manželství. V té době už měl budoucí celoživotní družku a mecenášku Annu Mackovou. Právě na jejím rodném statku ve Studeňanech dožil svůj svérázný život. Shodou osudu jeho malířka a grafička zemřela o šest dní dříve. Nikdy se však nevzali, nebyli manželé; jejich vztah zůstal bez potomků.
Váchal ryl a tiskl pro hrstku nejvěrnějších ctitelů a obdivovatelů mimo jiné ex libris. Na jeho obrázcích se hemží příšery, záhrobní duchové, satani, přeludy, ale i sličné nahé děvy. Pestrá to společnost! Váchal kromě ex libris psal také svérázné knihy, ilustroval je, vyřezával a odlíval litery, vše graficky upravoval i vázal. Jsou to svébytné ručně dělané unikáty, které ale ve své době příliš velký ohlas nevzbudily. Byly totiž tak podivné a jiné… Uměnímilovnou veřejnost odrazovala i jeho životní témata: smrt, přízraky, chmurné vize, šílenství. Tím pádem se i finanční efekt pohyboval převážně v červených číslech. Tedy v minusu. Když se řekne Váchal - spisovatel, vybaví se znalcům tituly Receptář barevného dřevorytu, Krvavý román, Mystika čichu či Šumava umírající a romantická. Já si ale pravidelně, zcela oddaně a často i na přeskáčku nejvíce vychutnávám především jeho rozsáhlé odeslané i neodeslané „dopisy - romány“, jak je sám nazýval, blízkým přátelům. Váchal je považoval za součást své autobiografie (vlastní životopis). Ve skrytu duše doufal, že jednou pobaví i další čtenáře. To se mu podařilo! Nabízím krátkou ochutnávku z knížky Josef Váchal, Zapáliv si cigáro Operas /Výbor z korespodence z let 1940 - 1962/, (Paseka Praha - Litomyšl, 1999):
- Duch můj, vybavený, šel se podívat za stavení do malin, kam večer odložil jsem velikánskou kůži z makrely, zda myšky na ní si pochutnávají. Bílý pes kovářův, letos v létě psem boxerem zakousnutý, běhal po zahradě sem a tam, slídě po stopách ve sněhu lišky, která nedávno slepici odpravila, ale neodnesla, naříkal, že nemá na sobě hmotný trup a chrup který míval, aby za liškou se pustil. V baráku u Filomenky (69letá) naproti nám strašilo, neboť Filomenku odvezl si na svátky bratr a stavení prázdné bylo. Chodil tam v baráku fantom chlapa, strašlivě chlupy zarostlého, jsa vytvořen dlouholetými představami Filomenky, která za mladých let, majíc se vdávat, uviděla svého nastávajícího koupat se v dřevěnickém rybníku a zjistila, že má hrozně zarostlé prsa, i přišly na ní křeče a dala se do křiku, že medvěda nechce - a zůstala svobodnou. - Potom chodili zahradou všichni psi, které jsem znával a dvě kozy a jeden kozel, obojpohlavník, vyčítaje mi, že jsem je snědl. (Kozy, a ne psy.) Od mrchoviště zaznívalo sem truchlivé prozpěvování gestapákovo: „Štyle macht, hajlige nacht! Ó, wó ist unzr, frýhr macht?“ Bohabojní mrtví sousedé studeňanští obcí se plandajíce, vyhnuli se mému astrálu, řkouce, že smrdím čertovinou. A tak jsem šel raději do svého fysic-kého těla, spát.
Nebo píše příteli Bobšovi:
- Podívej se, Bobši, na mně: já, dokud jsem nepil, byl jsem stále mlád a do větru, ale teď cítím, že na mně ta sedmdesátka leze. Řekne se: mladé srdce, ale já chci být Tobě výstražným příkladem, kam to vede, když člověk obžerství se oddává a furt jen žere, na příklad tyhle ryby. To je ňákýho fosforu z toho a kam to má pak jít? Jenom do těhle psanejch blbin, když se to jinam nesmí vrazit. Ty máš proti hříchu chlípnosti svou manželku, já jenom družku, protože ona teď cudnému životu se zasvětila a přerazila by mi ruku, kdybych si něco, maje nějakej ten hlt v sobě dovolil. Říká: já jsem vám jen družka a na půjčování peněz, tak můžete mít na tom dost, když jste si mně nevzal! -
Milý Bobši! Na kolena, ty starej hříšníče! Sepni ruce a modli se se mnou vroucně: „Dobrotivý Bože, který Jsi ráčil na stará kolena starou ženskou - ať nedím už: bábou! - mně obdařiti, děkuji Tobě za to, žes´ mne s mladou šťabajznou svésti a zapárkovati neráčil, abych předčasně pro to její mládí a nezřízenou kuchyň do hrobu uložen nebyl, leč skrze tu moji Annu (Marii) žádostem tělesním a postelním odpíral, oděv své duše nehuntuje v žranicích skvostných, jako by byly o svátcích vánočních štiky v rosolu, srnčí cemry, jelení kejty, ustřice, sejry Gorgonzoly a uzení ouhoři, alébrž bramborovými plackami živ jsa, jak ti kapři skonsumovaní úst svých neotvíral a žábry pýchy se nenadýmal - a tak pro to odpírání si věcí pokoušejících šťastně sedmdesáti letos let se dočkal, k radosti mojí i té provázející mne životem báby a všech těch plavajzníků kteří mne znají, nápotomně v onom světském času nějaký ještě plaisir okusil, šťastně naráz, v tu ránu bezbolestně se životem se rozloučil a v nebeský katastr do departmentu Božího vkročil a tam, s Aloisem Kalná Voda a jinými barvokazy se sešel a s nimi věčně věkův o tom, že všechna sláva za vyliš prdel stojí, hovořiti mohl, amen.“
Právě u dopisů, vzpomínek a deníkových poznámek možná začíná ta skutečná, osobitá a svérázná „literatura faktu“. Váchalovy osobní dopisy jsou nádherně syrové, autentické (věrohodné, hodnověrné), originální. A také bez omezující autocenzury a jakýchkoliv omezení, co se ještě smí veřejně napsat a co už nikoliv (viz tajné deníky Karla Hynka Máchy). Josef Váchal byl samorost, ironik i provokatér, který „nepáchal žádné štillébny, kytice a krajinky k radosti Vlasti matinky“. Však s tím měl nejeden problém i mezi nejbližšími přáteli. Pokud se týká knih, právě v nich realizoval absolutní prolnutí škrabáka, ilustrátora, literáta (sám si řezal a odléval litery), tiskaře i knihaře. Pár znalců se o něm sice občas zmínilo, ale tehdejší „oficiální kulturou“ byl cíleně přehlížen a ignorován. Mistr totiž celý život provokoval a nepokrytě se bavil na účet absurdity pozemského života. Vše totiž viděl z poněkud jiného úhlu, než se zpravidla prezentovalo, často i za přispění záhrobních příšer a pekelníků. Útržky z jeho života pak nejlépe vypovídají o jeho nemilosrdné ironii. Když například místní družstevníci potřebovali pracovní posily na sklizeň mrkve, sháněli na pomoc brigádníky. Každého, kdo měl ruce a nohy. Uvědomělé agitky neminuly ani Mistra, takže ten neváhal a pokusil se nečekané nadúrody zapojit i své podsvětí. Hlasitě prý, obrácen směrem k radimskému hřbitovu, usilovně volal:
- Studeňanští mrtví, pomozte nám s mrkví!
Příliš však neuspěl. Nerad pak musel družstevníkům sdělit, že žádnou pomoc od něho, ani od jeho „přátel“ čekat nemohou. Mrtví prý jednoznačně odpověděli:
- Polibte nám prdel s mrkví,
my jsme rádi, že jsme mrtví!
A jelikož Váchal nechtěl trhat partu, nešel na mrkev taky!
Nakonec nejvýstižněji se s osobností čertovského dědka Josefa Váchala seznámíme v jeho Vlastním epitafu (náhrobním nápisu):
Zde leží J. Váchal pod drnem. Devět znal řemesel úhrnem.
Knihař a malíř. Také psal. (Však ducha doby prozaspal.
Hubené proto míval střevo…) Nejraději zpracovával dřevo
a že ryl také do lidí dnes obdiv světa nesklidí.
Šťoural se v magii a katolické víře, pohrdal vlastí a miloval zvíře.
Vždy rituálem smířil Satanáše, Kněžím když sloužil, (ctil též Koniáše!)
jim ke cti maloval a leptal. Co nevěděl, to nevybreptal.
Extremní mystik, čisté prvky ruše, byl blázen, chlípník a zas mrskač duše.
Nadšený milovník šwabachových tisků tůze rád kouřil; dýmku nedal z pysků.
Proti proudu ploval k nezvyklému cíli morálně jsa posléz mezi lidmi shnilý.
Však choroby své velmi lehce nesl, pod první státní podporou on ve hrob klesl,
kde červi na něm primitiv svůj ryjí a čerti ohněm duši v pekle myjí!
Jeho tělo je společně s ostatky jeho životní družky (a sokyně) Anny Mackové uloženo na hřbitově v Radimi (nedaleko Studeňan u Jičína). Když jedu kolem, pokaždé se u jeho skromného hrobu zastavím s krátkou vzpomínkou. Budiž mu země lehká!
Milan Lajdar

Poslední články autora

Milan Lajdar

Milan Lajdar

Co přinese život...

Zajímá mě kde co, ale zejména mezilidské vztahy a kultura.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora